Na hojně navštěvovaném psychologickém portálu psychologie.cz byl nově publikován článek o environmentálním žalu. Osobně ho považuji za hodně nepovedený, a to jak povýšenou formou, tak obsahem, který vůbec nereflektuje aktuální poznatky o tomto fenoménu a v podstatě ho redukuje na kritiku aktivismu a nepřímým a generalizujícím označováním aktivistů za nevyzrálé děti, které sebou plácnou na zem a vztekají se. Smutek nad zánikem či ohrožením přírody pak autoři dále bagatelizují odkazem na tzv. vzpomínkový optimismus, kdy s nostalgií vzpomínáme na staré dobré časy a „chceme sníh na Vánoce jako za našich mladých let“.
Nějakou hlubší pointu či návod čtenářům, jak s environmentálním žalem zacházet, když tedy ne „neproduktivním aktivismem“, v článku bohužel nenacházím. Kromě obligátního přijetí strachu ze smrti- tahle rada však zcela opomíjí širší pole a aktuální reporty IPCC, které poměrně zásadně nabourávají naší představu přirozeného koloběhu zrození a umírání. Text jde z mého pohledu svým vyzněním zásadně proti tomu, o co se posledních pět let snažím (destigmatizace envirožalu a emocionální podpora lidem v péči o své vlastní i planetární zdraví, což ostatně nelze zcela oddělit). Pokud chcete, můžete se zapojit do diskuze, která aktuálně probíhá zde: https://www.facebook.com/photo/?fbid=742529410564194…
Může jít o obrázek text, kde se píše Nezpochybňujeme oprávněnost environmentálního žalu. Patříme k truchlícím. Považujeme ale za důležité promýšlet, co se v nás doopravdy děje. Abychom jen nebojovali s těmi, kteří nebojují. Abychom jen netěžili negativní energii na sociálních sítích.
